Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 52

 

Nebylo tomu ale vždy.
 
Ještě v době polského království se zachtělo polské šlechtě, zemanům a statkářům (žijícím v pohraničních oblastech) půdy, kterou daroval karaimům král Vladislav, jak to potvrzují výsady, které jsou v jejich vlastnictví, jak se zmiňuje kapitola 41.
 
Šlechta zrušila výsady karaimů a zabrala si pro sebe pole karaimů, která dostali do věčného držení, většinu z nich si zabral hrabě Olizar žijící ve vesnici Zachorov na Volyni.
 
Později hrabě Olizar prodal tuto vesnici i s karaimskými poli zemanovi Karnackému, který v ní dnes žije, a tak zůstali karaimové bez půdy a pastvin pro dobytek.
 
Karaimové ale stále vlastnili dokumenty, které dokazovaly, že jsou vlastníky těchto polí, proto se obrátili na zemana Vysockého, který žil ve vesnici Pavlovice (asi 70 km od města Troky) a žádali zpět svá pole, která jim po právu náležela.
 
Zeman Vysocký se na karaimy usmíval, a předstíral, že jim chce činit dobro, a řekl jim:
 
Proč jste mlčeli a nic nečinili?
Ukažte vaše listiny a popřemýšlím, co se dá dělat, aby byla obnovena práva vaší komunity.
 
Karaimové pocítili naději, nespatřili v jeho slovech špinavý trik a tak mu předali své listiny, ten je vhodil do ohně, tak je podvedl.
 
Karaimové se polekali a nevěděli co dělat, protože v době polského království nemohli vzdorovat všemocné šlechtě, v jejichž rukách byla soustředěna veškerá moc, a dělali si co chtěli.
 
V době Ruského carství se karaimové vydali do města Lemberg (Lvov), aby zde v archivu našli listiny s jejich privilegii, které zde byly uloženy pod archivním číslem 15, jak již bylo napsáno v předchozích kapitolách.
 
Když přijeli karaimové do města Lemberg zjistili, že město přešlo pod vládu rakouských císařů, a že nikdo neví, zda archiv zůstal ve městě nebo zda byl převezen do rakouské metropole Vídně.
 
Tyto skutečnosti postavení karaimů ještě více zkomplikovaly a karaimové, nepočetní, zbídačení a zcela bez prostředků, nebyli schopni dovésti tuto záležitost do konce.
 
A tak poprosili karaimové našeho panovníka, nechť roste jeho sláva, aby jim poskytl ochranu a pomoc, nechť žije v ostudě a hanbě ten kdo vystupuje proti velikosti jeho vlády.
 
A najednou měli karaimové důvod modlit k Bohu se za panovníka našeho, nechť roste jeho sláva, protože je králem spravedlivým, který není slepý vůči nespravedlnosti činěné vůči jeho poddaným.
 
A ví všichni obyvatelé této země, že tyto pozemky patřili karaimům, a dokonce i křesťané, kteří na nich pracují, je do dnešních dnů nazývají karaimská pole.